Čtyřdenní pracovní týden podruhé

O svém nápadu pracovat jen čtyři dny v týdnu jsem tu už kdysi psal. Tehdy to pro mě ale ještě byla celkem nová věc a tak jsem se rozhodl, že teď, po téměř dvou letech, nastal čas ohlédnout se a zhodnotit, jak to funguje.

Docela často čelím otázce, proč jsem se ke snížení úvazku rozhodl. Já si zkrátka nemyslím, že je nutné pracovat zrovna 40 hodin týdně, jenom proto, že to bylo kdysi dávno snad nějakou komisí, výborem nebo dokonce všelidovým hlasováním uznáno za přirozené. Jak už jsem psal v článku, na který se výše odkazuji, v dřívějších dobách lidé pracovali déle, ale postupně se pracovní doba zkracovala, jenomže pak se to nějak zaseklo, a já si nemyslím, že je to správné.

Práce je vlastně směna našeho volného času za peníze a každý může těmto veličinám přiřazovat jinou hodnotu.

Chtěl jsem to vyjádřil pomocí teorie spotřebitele. Vážně, měl jsem na to nachystané grafy s indiferenčními křivkami a rozpočtovými přímkami, ale pak jsem si uvědomil, že by to asi moc lidí nezajímalo, tak to vynechám, a shrnu jen tak, bez nějaké vědy, že každý může mít jiné preference a svůj vlastní poměr, ve kterém by nejraději čas za peníze směňoval. Ale kdybyste přece jen stáli o vědečtější výklad, dejte mi vědět, a já to dám třeba do příštího článku. Měl bych pak pocit, že moje studium ekonomie třeba k něčemu bylo.

Myslím si, že kde to jen jde, mělo by být zaměstnancům umožněno si vybrat, jak moc budou chtít pracovat. Tady musím ocenit svého zaměstnavatele, u kterého se zkrácenými úvazky nebývá obvykle problém. Dnes tedy chválím, na kritiku bude jistě zase čas někdy jindy.

Nezřídka mě někdo překvapí otázkou, co s takovým množstvím volného času dělám. Mne samotného by taková otázka nenapadla a nikdy se mi nestalo, že bych musel nějak dlouze uvažovat o tom, čím svou neklidnou mysl zaměstnám. Je to ale důležitá otázka, která se stává naléhavější zrovna v dnešní době překotné automatizace a umělé inteligence. Až nahradí stroje všechnu naši práci, budou tento problém muset řešit i ti, kteří dosud spatřují naplnění svého života v práci pro některý korporát, protože tahle idyla nemůže vydržet dlouho.

Nejedná se o novou otázku, o využití volného času se zamýšleli třeba Werich s Horníčkem v jedné své forbíně v roce 1960: "Je lepší organizace práce, je tady čas na rekreaci, máte čas projet se na motocyklu, projet se automobilem, dívat se na televizi, poslouchat rozhlas, můžete jít na hokej, na fotbal, na rande, na frťana…" nebo ještě dříve, už v 19. století, Thorstein Veblen nabízí východisko ve "studiu mrtvých jazyků a okultních věd, ve správném pravopisu, syntaxi a prosodii, v různých formách hudby a jiných umění provozovaných doma pro vlastní potěšení, v pěstování módy v oblasti oblékání, nábytku a jiného vybavení, ve společenských a sportovních hrách a v chovu neužitečných zvířat sloužících jen zábavě, jako jsou pokojoví psi a rychlí koně" (VEBLEN, Thorstein. Teorie zahálčivé třídy. Klas. Praha: Alena Miltová & Jiří Ryba, 1999. ISBN 80-85850-71-0. str. 41). Výše uvedenými příklady dokládám, čím trávím čas já - sledováním Youtube a četbou klasických autorů.

Když jsem se rozhodl, že si budu dopřávat jeden den víkendu navíc, dal jsem si předsevzetí, že získaný čas využiji nějak účelně. Že se budu se věnovat sebevzdělání nebo nějaké kreativní činnosti, která mě povznese, a kdybych to nedodržoval, že se vrátím k předchozímu režimu otročiny pět dní v týdnu.

Přiznám se, že to tak úplně nedopadlo. Kdybych se měl řídit tím, co jsem si předsevzal, musel bych teď, po dvou letech, uznat, že jsem své cíle nesplnil, a pokus ukončit. Ale neudělám to. Díky tomu, že v pondělí nechodím do práce, se cítím zřetelně lépe. Už se mi nestává, co se mi dřív občas stávalo, že bych se cítil prací tak unavený, že bych si říkal, že už potřebuji dovolenou. Chodit do práce čtyři dny v týdnu místo pěti je sice lepší, ale zas takový rozdíl to není. Naproti tomu třídenní víkendy jsou proti dvěma dnům obrovský rozdíl.

Jednoznačně mívám lepší náladu, nebývám ve stresu a cítím se odpočatější a spokojenější. A určitě jsem díky tomu i v práci výkonnější.

Na konci roku mi pak zbývá dost nevybrané dovolené a někteří kolegové se diví, jak je to možné. A to jsem si ji nijak nešetřil, jen nebylo potřeba si ji vybírat. A nestává se mi ani, že bych si musel brát volno, abych si zařídil třeba něco úředního, co jde vyřešit jen v pracovní dny.

Nebudu tu nikoho přesvědčovat, protože to, co cítím jako vhodnou volbu pro sebe, nemusí být pro každého. Ale doporučil bych každému, ať si zváží, jaký poměr mezi příjmy a volným časem považuje pro sebe za nejpříjemnější.