Spropitné

"Vůbec obvyklý způsob jednání jmenujeme zvykem. Přidruží-li se k něčemu moment sociálně závazné moci, stane se zvyk mravem… mrav uskutečňuje společnost morální donucovací mocí veřejného mínění." (Ihering, Zpropitné, str. 8)

Takové a ještě jiná moudra jsem se dočetl při své cestě za poznáním, na kterou jsem se vydal posilněn bagetou se švýcarským sýrem.

To bylo tak. Jednoho dne, v době oběda, vešel jsem do provozovny nejmenované sítě bageterií za účelem nákupu bagety, kterou bych si odnesl a na nějakém klidném místě se jí restauroval. Přistoupil jsem k samoobslužnému objednávacímu aparátu, vyťukal na něj svou volbu, a když mělo dojít na placení, zeptal se mě, poněkud vtíravě, tento (vý)dobytek informačního věku, zda chci dát obsluze spropitné.

Placení spropitného jsem vždy pokládal za něco přirozeného, jako způsob, kterým lze vyjádřit, nakolik jsem spokojen s poskytnutou službou. A neposkytnutí spropitného jsem měl naopak za vyjádření nespokojenosti. V bageterii jsem ale váhal, jak mám hodnotit službu, která spočívá výhradně v tom, že mi někdo bagetu podá přes pult. Další dilema mi přinášela skutečnost, že jsem platil ještě předtím, než mi byla tato služba poskytnuta.

A tak jsem se rozhodl zapátrat v literatuře i mezi svými známými, a zjistit, co se obecně pod pojmem spropitné chápe, a jaké jsou na ně názory. Ukázalo se, že velká část mých známých jsou škrti a držgrešle, a taky že jde o komplikované téma, takže se pro zjednodušení budu věnovat hlavně spropitnému v restauračních zařízeních, a protože nejsem příliš zcestovalý, omezím se na Českou republiku.

Historie spropitného sahá pravděpodobně do středověku nebo už Římské říše, ne-li dál, to asi nezjistíme. Rudolf v. Ihering se domnívá ve své stati, vydané prvně v roce 1882, takže by se již sama mohla za historickou považovat, že nejdříve začali dávat spropitné stálí hosté, kterým se vyplatilo zavděčovat se personálu, aby si zjednali výhody, které by jinak nebyly samozřejmé, jmenuje třeba "vlídné přijmutí, přívětivý pohled, zvlášť pozornou obsluhu, zajištění obvyklého místa v místnosti aneb žádaných novin" (Ihering, str. 19).

Jiní, když viděli, jakých výhod si někteří spropitným zjednávali, začali je napodobovat, a tak se stalo dávání spropitného zvykem. Později si začali hostinští a sklepníci to, co bylo dříve dobrovolným darem, nárokovat jako povinnost, a to jak srozumitelnou řečí zdvořilosti, tak nepokrytým hrubstvím (Ihering, str. 21).

Vážený pan Ihering měl na spropitné názor veskrze negativní a nijak se tím netajil.

Jiný úhel pohledu předkládá v jednom ze svých rozhovorů Tomáš Sedláček. Spropitné podle něj zamlžuje to, že cena je exaktní. Dává se tam, kde je předmětem transakce služba, která může působit tak, jako bychom vstupovali do něčího soukromí. Návštěva restaurace působí tak trochu jako bychom byli pozváni na oběd či večeři k přátelům, a těm bychom přece jídlo neplatili. Proto spropitným zastíráme tu lehce trapnou skutečnost, že je nám předložen přesně na korunu vypočítaný účet, a nějak to zaokrouhlíme, jako by na ceně nezáleželo. Proto také není zvykem dávat spropitné ve fast foodu, kde si jídlo jen vyzvedneme u okýnka a nejsme obslouženi u stolu. I když i to se některé ničemné fastfoody snaží zavést.

Chápu to tedy tak, že pomocí spropitného jako bychom se tvářili, že se spíše než o platbu jedná o dar. S dary to ale mezi lidmi není vůbec jednoduché. Jak píše Jan Sokol (a odvolává se i na Marcela Mausse a jeho Esej o daru), dary přinášejí závazek. Kromě povinnosti účastnit se a povinnosti dar přijmout je s nimi spojena i povinnost dar přiměřeně oplatit (Sokol, str. 58).

Archaické společnosti podle Mausse vnímají jakousi tajemnou sílu (hau), která na darované věci lpí. Moderní člověk ale také cítí povinnost dary oplácet, i když žádnou hau nezná. Od praktické směny se dary liší tím, že darující nedostane na oplátku nic hmotného, ale právě závazek (Sokol, str. 59).

Když budeme brát spropitné jako dar, dává mi výše zmíněné smysl pouze tehdy, jsme-li pravidelnými hosty nebo dáme-li je předem, pokud totiž obdarujeme obsluhu až když odcházíme a už se nevrátíme, nemá příležitost dar nám oplatit.

V tomhle smyslu by tedy dávalo smysl, že po mně bageterie žádala spropitné předem, abych jí dal příležitost oplatit mi můj dar lepší službou. Stále ale nevím, o co by ta služba měla být lepší, takže to na mě působí spíše jako vydírání v tom smyslu, že když nedám, provedou s mým jídlem nehezké věci, podobné takovým, o kterých píše Leviticus 11.

Jídlo je s dary spjato velmi silně. Ve sběračských a loveckých společnostech se obživa skládá z pravidelné, ale méně hodnotné potravy, a z občasných úlovků. Ulovené zvíře je třeba rychle zkonzumovat a odtud pravděpodobně pochází typický znak lidské společnosti - společná hostina. Pro lidský způsob života je charakteristické, že se potrava nekonzumuje tam, kde se našla, ale odnáší a konzumuje společně. Úspěšný lovec, který zve na hostinu a rozděluje maso, získává značnou prestiž (Sokol, str. 57).

Snad je tedy spropitné něco jako oplátka daru, výraz vděčnosti za lepší službu. Ověření tohoto předpokladu bylo předmětem jednoho polního experimentu z roku 2016, který zkoumal, zda se velikost spropitného liší u lidí, kteří platí servírce, která je přímo obsluhovala, nebo někomu jinému. Obsluhující servírka sice dostala spropitné vyšší, ale pouze statisticky nevýznamně (Barčinová, str. 50). Zdá se tedy, že zákazníci považují spropitné buď za společenskou normu (mrav), nebo jím hodnotí nejen práci obsluhy, ale celkový dojem z poskytnutých služeb podniku jako celku. S tím se ztotožňují především podnikatelé.

Pozdější experiment se zákazníků dotazoval také na to, komu si myslí, že spropitné připadne. Pokud si mysleli, že si spropitné nechává servírka, dávali více, než když se domnívali, že si je nechá majitel restaurace (Blaťáková, str.37).

Abych to tedy nějak shrnul, tu bagetu jsem si moc nevychutnal.

A co vy, kdy dáváte spropitné a kdy ne? Obsluze v restauraci? A záleží, jak moc se snažila? A co u okýnka ve fastfoodu, nebo při doručení domů? Podělte se o svůj názor.

A na úplný závěr, jako odměnu těm, co dočetli až sem, ještě jeden polní experiment:

Zdroje:

Ihering, Rudolf v., Zpropitné. Vlastním nákladem vydal J. Otto, 1911

SOKOL, Jan. Moc, peníze a právo: esej o společnosti a jejích institucích. Praha: Vyšehrad, 2015. Moderní myšlení. ISBN 9788074296383.

BARČINOVÁ, Mária. Polní experiment s faktory ovlivňujícími spropitné číšníků v restauracích [online]. Brno, 2016 [cit. 2023-07-17]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/q07z9/. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta. Vedoucí práce Michal KVASNIČKA.

BLAŤÁKOVÁ, Anna. Spropitné a vděčnost obsluze: polní experiment [online]. Brno, 2021 [cit. 2023-07-17]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/xuaz2/. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta. Vedoucí práce Michal KVASNIČKA.

Tomáš Sedláček - Ekonom radí jak hledat pozitiva v krizových situacích - YouTube

Jak na spropitné v souladu se zákonem - Podnikatel.cz

Zdroj obrázků: Bing chat