Pár poznámek k obchodní válce
Ať se nám to líbí nebo ne, v mnoha věcech určují trend a módu Spojené státy americké. Teď se tam třeba vracejí do módy cla na zboží dovážené z cizích zemí. A protože to Američané asi myslí vážně, musí se tímto tématem zabývat i zbytek světa. Takže si taky přisadím.
Pokud budete číst dál, brzy asi nahlédnete, že můj názor na cla je veskrze negativní. Tak bych jenom chtěl předem upozornit, že si uvědomuji, že se jedná o složitý problém, že to nejde celé popsat v pár odstavcích, a taky že uznávám, že jsou situace a účely, pro které cla nemusí být úplně špatný nápad.
Tak pojďme na to.
Zastánci cel argumentují tím, že uvalením cla na zahraniční zboží pomůžeme domácím výrobcům. Ti drzejší, prezident Trump například (1), ještě říkají, že si vlastně necháváme od zahraničních dovozců zaplatit za to, že u nás budou moci prodávat své zboží.
A s tímto mám problém. Ono to totiž může doopravdy vypadat, že dostaneme nějaký příjem navíc, že to je nějaký poplatek, který nám bude platit někdo zvenku. Jenže cla jsou daň a nesou ji ti, kteří dovážené zboží nakupují, takže příslušníci státu, který cla zavedl. Je to spíš něco jako pokuta za to, že se někdo rozhodl nakupovat zboží, které přišlo z ciziny.
Když totiž bude dovozce muset zaplatit státu třeba dvacet procent z hodnoty svého zboží, zvýší o těch dvacet procent cenu. Takže to zaplatí kupující. Zdražení může pomoci jen místnímu výrobci podobného zboží, to teď vedle toho dražšího dováženého může být výhodnější. Spotřebitel ale vždycky doplácí.
Leda že by dovozce o to, co odvede, snížil svoji cenu. To by pak cena ve výsledku pro kupujícího zůstala stejná, stát by dostal svůj podíl a všichni by byli šťastní, že na ty podlé Číňany vyzráli. Ale stává se to?
Vezmu si na pomoc papír od Centre for Economic Policy and Research (2) a podívám se na to, jaké dopady měla cla zavedená ve Spojených státech v roce 2018. Tak na cenách zahraničních exportérů se prý nic neprojevilo, a náklady cel nesli celé ve formě vyšších cen američtí spotřebitelé a dovozci. Zaplatili své vládě 12,3 miliard dolarů. Dalších 6,9 miliard se odhaduje jako ztráta kvůli nižší efektivitě (tzv. ztráty mrtvé váhy - koupili bychom víc, ale s tou daní už se to nevyplatí). Místním výrobcům to pomohlo, ti zvýšili své ceny a marže a vytáhli je na úroveň dováženého zboží. Kdo by ale chtěl argumentovat záchranou pracovních míst, tak kdyby se jich povedlo zachránit 35 400 (tolik míst ve výrobě oceli a hliníku zaniklo v posledních 10 letech), vyšly by náklady na záchranu jednoho místa na 195 000 USD, skoro čtyřnásobek platu dělníka v tom oboru (52 500 dolarů ročně).
Takže vidíme, že cla sice některým Američanům pomohla, celkově to ale Spojené státy prohrály.
A to není můj názor proti názoru Donalda Trumpa. On taky čeká, že cla na importované zboží způsobí růst cen, a dokazuje to tím, že zavedení cel na spotřební zboží (to, čeho si nejvíc voličů všimne) posunul až na prosinec, kdy bude po velké vlně nákupů na svátky (3).
Odkazy:
(2) https://www.princeton.edu/~reddings/papers/CEPR-DP13564.pdf