O platech a zákazech

Rozmohl se nám takový nešvar. Firmy zakazují zaměstnancům, aby si mezi sebou sdělovali výši své mzdy. A já vám teď řeknu, co se mi na tom nelíbí.

Důvod, proč to dělají, je celkem jasný. Vždycky si někdo myslí, že zasluhuje víc, než někdo jiný. A když bude vědět, že ten druhý má vyšší plat, nebude se mu to líbit. Tato situace je popsaná v mnoha pojednáních, např. v Lukášově evangeliu:

"Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel za svítání, aby najal dělníky na svou vinici. 2 Domluvil se s dělníky na denáru za den a poslal je na svou vinici. 3 Když vyšel ven okolo deváté hodiny, uviděl jiné, jak stojí na tržišti a zahálejí, 4 a tak jim řekl: 'Jděte i vy na mou vinici. Dám vám spravedlivou odměnu.' 5 A tak šli. V poledne a kolem třetí odpoledne vyšel znovu a udělal totéž. 6 Když pak vyšel kolem páté odpoledne, našel jiné, jak tam postávají, a tak jim řekl: 'Proč tu stojíte a celý den zahálíte?' 7 'Nikdo nás nenajal,' odpověděli mu. Řekl jim tedy: 'Jděte i vy na mou vinici.'

8 Večer řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, počínaje od posledních až po první.' 9 Přišli tedy ti najatí kolem páté odpoledne a dostali každý po jednom denáru. 10 Když přišli na řadu ti první, mysleli si, že dostanou víc, ale i oni dostali každý po jednom denáru. 11 A když ho dostali, začali reptat na hospodáře: 12 'Tihle poslední pracovali jednu hodinu a tys je postavil naroveň nám, kteří jsme v tom horku dřeli celý den!' 13 On však jednomu z nich odpověděl: 'Příteli, já ti nekřivdím. Nedomluvil ses se mnou na denáru? 14 Vezmi si, co ti patří, a běž; já ale chci dát tomuto poslednímu stejně jako tobě. 15 Nesmím si snad na svém dělat, co chci? Anebo snad kvůli mé štědrosti trpíš závistí?'

Lukáš, 20

Aby se teda šéfové ve firmách vyhnuli podobným vypjatým scénám, jsou raději, když si nebudou jejich podřízení mezi sebou říkat, kolik kdo dostává. Všude možně napříč internety se tomu říká informační asymetrie. Měla by spočívat v tom, že zaměstnavatel zná všechny dohody co má se všemi svými zaměstnanci (samozřejmě), ale každý z těch zaměstnanců ví jenom co dostal sám, ale už neví, kolik mají ostatní. Tím získává zaměstnavatel výhodu při vyjednávání o mzdách, protože má víc informací.

Víc o informační asymetrii (pro ty, co vládnou angličtinou):

Jenomže pokaždé to je mezi člověkem, který má svoji minimální částku, za kterou je ochotný něco dělat, a firmou, která zas zná jenom maximální částku, za kterou se jí vyplatí ho zaměstnat. A aby se dohodli, musí se shodnout na částce, která bude kdekoli mezi tím. Nakonec vydělají oba, a tady jde jenom o to, kdo víc, tedy jestli bude to konečné číslo spíš u té horní, nebo té spodní hranice.

Podstatné mi tu připadá právě to, že vydělají oba. Nechci říkat, která ze stran by tu měla získat nějakou výhodu, spíš bych byl pro co největší volnost, ať každý prosazuje své zájmy jak nejlíp umí. Zaměstnanci třeba tím, že, pokud budou chtít, budou mezi sebou mluvit o svých platech, a tak získají lepší představu o tom, kolik je firma ochotná za určitou práci nabídnout. Stejně všichni chtít nebudou, peníze jsou zvláštní věc a mluvit o nich může být z různých důvodů nepříjemné.

No a zaměstnavatelé by takovým nebezpečným řečem rádi zabránili. A řeší to nešťastným způsobem - zákazem. Důvody, proč se člověk řídí nějakým nařízením, může být strach z trestu nebo to, že to sám považuje za prospěšné nebo morálně správné. Tohle jako by tvůrci nařízení nechápali, spíš to vypadá, jako by si mysleli, že právě příkazy a zákazy formují morální přesvědčení. A tím o sobě vytváří obrázek, který dál může leda odradit od naslouchání jakýmkoli jejich dalším zákazům.

A tak jsem se dostal tam, kam jsem chtěl. Nemělo to být vůbec o tom, jestli mluvit o platech. Ať si každý s kolegy mluví, o čem chce. Jenom by bylo dobré občas podrobit kritice příkazy a zákazy jdoucí od lidí, kteří nerozumí, k čemu jsou nějaké zákony dobré.