Nebojme se inflace

Kdo se ve zpravodajství nevyhýbá rubrice ekonomika, ten si určitě v poslední době všiml, že světem obchází zase jedno už dávno známé strašidlo, a říká se mu inflace. Inflace je, když rostou ceny většiny zboží a služeb. Na nízkou inflaci, kolem dvou procent, jsme si zvykli, takže tu nebudu mluvit o tom, jestli máme chtít dvě, nebo sneseme tři procenta. Ale řekněme, že deset procent už je nepříjemnost. A něco takového by se klidně stát mohlo.

Teorie říká, že inflaci dostaneme, když přibyde peněz v poměru k věcem, za které se jimi platí. Jakkoli to někoho může šokovat, peníze samy o sobě žádnou hodnotu nemají. Jejich význam je v tom, že si za ně mezi sebou vyměňujeme zboží a služby. Takže cena peněz se vlastně měří ve zboží, které za ně můžeme dostat. Těch věcí, které si mezi sebou můžeme vyměňovat, ale máme vždy nějaké omezené množství. Když bude mezi lidmi víc peněz, budou chodit s více penězi do obchodů, a když tam nebude o moc víc co si kupovat, tak budou obchodníci zvyšovat ceny.

Že to tak funguje, to se v historii potvrdilo mockrát. Nejznámější případ je Německo po první světové válce. Tento příklad je dost profláknutý a mnohokrát popsaný, a můžeme na něm vidět i to, že pokud zatím prudké zdražování nevidíme, neznamená to, že to tentokrát musí být jinak. V Německu se taky tiskly peníze už za války, ale pořádná inflace přišla až pár let po ní.

V krizi totiž lidé moc neutrácí. Buď proto, že mají strach, co bude, a tak raději šetří, nebo třeba proto, že je lockdown a nemůžou do obchodů. Obchody nezažívají tu situaci, kdy se do nich hrnou zákazníci s plnými hrstmi peněz, co tam chtějí utratit. To přijde až po krizi, a s tím zdražování. Bankéři potvrzují, že v posledním roce nebývale rychle přibývalo množství peněz na vkladech a běžných účtech občanů, takže jak se lidé začínají hrnout do nakupování, měla by se spustit pořádná inflace.

Ale taky nemusí.

Ono totiž tištění peněz není v dnešní době doslova tištění. Tehdy před stoletím v Německu skutečně běžely rotačky a z nich létaly nové bankovky, ale teď peníze vyrábí centrální banka tím, jak nastavuje úrokové sazby.

Centrální banka stanoví úrokové míry, za jaké si banky k ní mohou ukládat peníze, a za které od ní zase půjčit. Tyto míry jsou tři, každá jinak velká, ale když rostou nebo klesají, tak zpravidla všechny zároveň, takže abychom zjistili, co změny těchto sazeb způsobí, stačí se dívat na jednu z nich.

Když úrok klesne, pro banky je méně výhodné si peníze ukládat u centrální banky a spíš je půjčí někomu jinému. Tím v ekonomice přibývají peníze a takto vlastně, pomocí změny svých úrokových sazeb, centrální banka "tiskne" peníze.

Ovšem že do toho vstupuje kopa dalších faktorů, takže se v žádném případě nedá napsat nějaký jednoduchý vzoreček na nepřímou úměru, který nám řekne, o kolik přibyde peněz, když se třeba o jeden bod sníží ty sazby. Ale v principu ten mechanismus funguje, jak můžeme vidět na následujícím grafu.

Zdá se, že ten nárůst množství peněz způsobila centrální banka svými změnami úrokových sazeb. A to je dobře, protože by zas měla být schopná zvýšením úroků celkovou zásobu peněz v ekonomice snížit. Nemusí to znamenat, že má vše pevně v rukou, ona totiž její opatření působí různou silou a s různým účinkem.

Centrální banka určitě nedokáže řídit inflaci s přesností na desetinu procenta, ale nějaký vliv přece jen má. Něco se nám možná trochu zdraží, a ano, bude to asi nepříjemné, ale zas to nebude takový průšvih, jaký před stoletím v Německu rozpustil úspory středních vrstev a snad i umožnil vzestup národních socialistů.

Tak se nebojme inflace, třeba vůbec nepřijde. A když přece jenom? Proč by se bál někdo, kdo přežil pandemii, na inflaci se neumírá.