K výročí koruny

30. ledna slavíme výročí sta let od vzniku československé koruny. K tomu se přímo nabízí vzpomenout si na to, co vlastně dnes ona koruna je. Jako i jiné měny. A kudy se tam dostala. Takže teď to bude trochu z historie.

Už hodně dávno lidé potřebovali něco, za co by mezi sebou mohli směňovat své zboží. Dost se k tomu hodily různé kovy, protože se moc nekazí, dají se docela snadno přenášet a kromě toho, že se s nimi mohlo platit, tak se z nich dalo i vyrobit něco užitečného. Ale hlavně se hezky blýskají. Jenomže abyste si za ty kousky kovu mohli v obchodě něco koupit, museli vám je u pokladny vždycky zvážit. To je nuda a navíc příležitost pro obchodníky trochu s váhami fixlovat. Takže někoho napadlo, že to naváží předem, pořádně do toho praští a udělá z toho placku s obrázkem. Pro milovníky historie dodám, že to bylo v Řecku, někdy asi šest set let před naším letopočtem.

Takže to fungovalo tak, že jste vzali svoje zlato (spíš stříbro, když už, ale ona ta představa zlata je nějak hezčí), odnesli to do mincovny a tam z vám toho udělali mince. A trochu toho zlata si nechali, zadarmo by to nikdo nedělal. A že se na tom dalo dobře vydělat, a tak si panovníci vyhrazovali ražení mincí pro sebe. Proč taky ne, když mohli. Můžou.

Taky se dělalo to, že se do toho drahého kovu, ze kterého se razily mince, přimíchal nějaký levnější kov a tak bylo možné těch mincí vyrazit víc, než na kolik jste měli zlato. Ještě pořád se to dělá, i když trochu jinak. Prosím neodcházejte, vrátím se k tomu.

Teď skočím až někam do 18. století. To se v Evropě začaly používat papírové peníze. Daleko v Asii už to měli dřív, ale neřekli nám o tom, takže to my Evropané můžeme brát jako vlastní nápad. Byly to vlastně něco jako poukázky, které jste si v bance mohli zase vyměnit za nějaký ten kov. Takže to fungovalo stejně jako ta mincovna, kam jste si donesli svoje zlato, akorát že teď jste za ně nedostali mince, ale papír. A kdybyste tam ten papír zas vrátili, dali by vám zlato zpátky.

Samozřejmě, že se stávalo, že někdo vydal víc bankovek než na kolik měl zlato. Ale když se to přehnalo, vyvolávalo to pozvednutá obočí a státní bankroty.

Mimochodem, tenkrát se neměnily kurzy mezi měnami. Když byste za jeden tolar mohli dostat 1 gram zlata a za dukát 2 gramy, tak nemohl být jiný kurz než dva tolary za jeden dukát. Asi to byly bídné časy pro směnárníky. Nevím, čím se tehdy všichni živili, ale teorii bych měl. Napadlo vás někdy, kolik prý bylo dřív v lesích loupežníků, a proč teď na nějakého skoro nenarazíte mimo vysoká patra politiky?

A jednou (1971) si všichni řekli, že na to prostě kašlou. Že je zlato moc těžké a obejdeme se bez něj. Stejně s ním nikdo platit nebude, teď když už se používají bezhotovostní peníze. Takže už pro výrobu peněz není potřeba zlato, ale místo něj se dávají různé cenné papíry.

Funguje to takhle: stát zřídil centrální banku, která vydává nové koruny. Nějaká soukromá banka, když ty koruny chce používat, tak dá centrální bance nějaký cenný papír, ta ho ohodnotí třeba na milion korun a založí soukromé bance účet, na který ten milion připíše. Právě vznikl milion korun. No a stejně jako má soukromá banka svůj účet u centrální banky, tak máme my obyčejní lidé účty u té soukromé. A naše peníze na těch účtech jsou jenom zápisy u té banky. Takže když chci někomu poslat ze svého účtu 10 korun, tak řeknu bance, a ona si zapíše, že já mám na účtu o deset korun míň a ten druhý zase víc. A když platím na účet u jiné banky, jde to o úroveň výš, to si centrální banka zapíše, že moje banka má o těch deset korun míň a banka příjemce má zas víc.

Čím jsou tedy podložené peníze na mém účtu? Je za nimi ten cenný papír, co původně dala moje banka centrální bance. Otázkou je, jakou cenu má ten papír. A má vůbec nějakou hodnotu? Někteří ekonomové třeba kritizovali centrální banky, že když to vypadalo, že Řecko bankrotuje, tak nakupovaly řecké dluhopisy za mnohem větší cenu, než doopravdy měly (nakupovaly za vlastní měnu, kterou tím vytvářely), a tím vlastně vyráběly peníze, které nebyly podložené žádnou skutečnou hodnotou.

To by se prý nestalo, kdyby byly peníze podložené zlatem. Jenomže stalo, z historie to známe.

Ale celý ten systém stejně funguje. Můžeme platit penězi, protože ti, kterým zaplatíme, věří, že si od nich ty peníze zase někdo jiný vezme. A vezme, protože věří, že je zas bude moct poslat dál. A tak to bude fungovat, dokud budou všichni věřit tomu, že by to fungovat mělo. A může to vydržet docela dlouho, protože, jak údajně řekl Gaius Iulius Caesar, "Lidé věří rádi tomu, co si přejí, aby bylo pravda". Tak nepropadejte panice a dobře to dnešní výročí oslavte.