Jak to, že se pořád vracejí

Víte, jakou mají korporáty fluktuaci zaměstnanců? Že nevíte? Tak vězte, že obrovskou! Ale vy jste to věděli, že ano, vy lišáci. Já to vidím, jak na mě šibalsky pomrkáváte. Ale jistě jste se někdy podivili nesmírnosti vesmíru, nekonečné délce pondělního pracovního dne, nebo tomu, kde se pořád berou noví lidé za ty davy, co každý měsíc z firmy odchází. Je to všechno klam a iluze, pondělí má stejně hodin jako sobota, vesmír se jenom zdá velký, protože se rozpíná, když se zrovna nikdo nedívá, a všichni ti lidé nejsou noví, ale někteří už tu byli a zase se vrátili. Není to od nich trochu pošetilé, ptáte se, a já odpovídám, že je. Ale takoví už zkrátka všichni jsme.

Každý zaměstnanec v korporátu chápe kolegy, kteří chtějí z té jeho firmy odejít, a dokázal by vyjmenovat několik důvodů, co by je k tomu mohly vést. Možná chtějí jít za svými sny, možná se nesnesou s nadřízeným nebo spolupracovníky, nejspíš si ale chtějí jen polepšit po finanční stránce.

V tradičním korporátu se totiž platy zvyšují co nejméně a vždycky je okolo toho až trapně mnoho řečí jako na nějakém tržišti, kdyby se tam zrovna konala schůze parlamentu. Platy současných zaměstnanců rostou často pomaleji, než nástupní mzdy, takže je běžné, že nováček má vyšší plat než zkušenější kolega, který ho zaškoluje. Většina lidí se tváří, že o tom neví, protože firmy zakazují se mezi kolegy o platu bavit, ale útlocitná dušička přece jen občas tiše zapláče.

Takzvaný job-hopping, neboli skákání z jednoho místa na druhé, je nejspolehlivější způsob, jak si zajistit, že váš plat bude držet krok s vývojem na pracovním trhu. Doporučuje 9 z 10 skokanů. Ten desátý se placatil na okraji silnice a odmítl odpovídat.

Ale pak se jednou rychlým krokem, s počítačem nebo složkou papírů v rukou, procházíte po chodbě své dlouho oblíbené firmy, a tváříte se přitom velmi zaměstnaně, a najednou zdravíte kolegu, kterého byste tady zdravit neměli. Dobře si totiž pamatujete jeho rozlučku, včetně detailů, o jakých se na slušném blogu nepíše.

Že se bývalý zaměstnanec vrátí do svého starého známého korporátu, je zcela běžné, a důvody, proč tak činí, navzdory dobrým radám nebožtíka Hérakleita, můžou být různé. Třeba mu jeho sny o soukromém podnikání nevycházely podle plánů a zastesklo se mu po pravidelném příjmu bez nutnosti se přetrhnout, třeba kolegové, kvůli kterým odcházel, už odskákali do jiných rybníků. Prostě ho tu máme zas, jako tu kočku z Hrušovan u Brna, co ji odvezli až kamsi za Vídeň, a ona se po pár měsících objevila zpátky v Hrušovanech, a sice nevyprávěla o tom, co na cestách zažila, zřejmě se ale pilně učila škemrat o jídlo.

Někdo se může vrátit velmi rychle, zvláště pokud má ve starém korporátu nějakého kamaráda, který dokáže podstatně zveličit jeho zásluhy. Pak se řekne, že se ukázalo, jak je bývalý kolega naprosto nenahraditelný a musí se vrátit a nastoupit na úplně jiné místo, než to, kde jej údajně nemohou nahradit.

Ostatně do svého původního týmu už v žádném případě nemůže. Je totiž posvátnou tradicí, že vždy, když někdo odejde, věnuje se jeho památce všechna odbytá, ledabylá a špatná práce, na kterou se v následujících měsících přijde.

Krátká absence je také dobrým způsobem, jak se stát expertem na cokoli. Jen musíte vzbudit dojem, že jste za dobu své nepřítomnosti nasbírali hromadu zkušeností, a že nemáte už nic společného s tím nemožným flákačem, jakého si vás všichni pamatují. Říká se o huse, která přeletěla oceán, že zůstala husou. Ale posunovač papírů, který proletěl měsícem nezaměstnanosti, se stal expertem.

Takže pokud máte pocit, že váš život postrádá dobrodružství, taky si na chvíli odskočte do jiného korporátu na stejné místo, na jakém jste teď, třeba se vám to zalíbí a stane se z vás motýlek, co přelétává z kytičky na kytičku a z židle v jedné firmě na zvláštně povědomou židli jinde a ucucává zakrouceným sosáčkem sladký nektar nástupních bonusů. Anebo pokud se musíte loučit s oblíbeným kolegou, příliš se neradujete, možná se s ním zas brzy shledáte.