Jak nosit klobouk

Jsem si vědom toho, že poukazovat v nadpise na něco, co se píše v článku, se mezi žurnalisty obecně považuje za neoriginální. Přesto bude následující text o kloboucích. Výhradně však pánských, nejsem tak pošetilý, abych dámám dával jakékoli rady, tím méně týkající se garderoby. Ostatně jak měla někdy utrousit samotná Coco Chanel: "Jsou dvě věci, které muž nikdy nepochopí: tajemství stvoření a dámský klobouk".

Kdysi nosívali klobouky všichni. Povinně. Pak to z nějakého důvodu přestalo být povinné, asi demokracie nebo tak něco, a pánové se svých klobouků začali zbavovat jako přežitků z dob monarchie. Nebo jen začali více jezdit auty a nepotřebovali tolik chránit svou hlavu před sluncem, srážkami a chemtrails.

Každopádně to byla chyba. Pohybujete-li se po venku, s kloboukem je to vždy lepší. Nejde jen o ochranu před náladami troposféry, většinou vypadáte v klobouku elegantněji. Také se vám rozšíří rejstřík neverbální komunikace. Chcete-li být uctivý, můžete klobouk při pozdravu pozvednout, nechcete-li se ztrapňovat přílišnou uctivostí a budit snad dojem pozérství, můžete smeknutí třeba jen naznačit krátkým "štípnutím" do krempy. Anebo nic nenaznačovat.

A tu se již dotýkáme bolavého tématu etikety. V moudrých kopuletých spisech se dozvíme, co a jak, že třeba máme při pozdravu smekat a neukazovat přitom vnitřek klobouku, měkký klobouk chytit za korunu a tvrdý za krempu, hovoříme-li s někým, klobouk podržet v ruce a nedávat jej zpět na hlavu, leč bychom k tomu byli vyzváni. Dostane se nám také výčtu míst, kde můžeme postávat s kloboukem na hlavě, a poučení o místech, kde se to nesluší. Není divu, že i tento dril vede někdy ke znechucení gentlemanů, kteří by jinak přednosti elegantní a praktické pokličky dovedli ocenit.

Dostupná ponaučení vznikla v dávnějších dobách, kdy bez klobouku nebyl oděv gentlemana úplný, a v pozdějších dobách nebyla upravena. Těžko ale míchat stará pravidla s moderními mravy. Kdybychom trvali na tom, že neoslovíme někoho, komu jsme nebyli představeni, způsobíme například u rande naslepo zbytečné prostoje.

Známe případ, kdy mistr požadoval po svém učni, aby na ulici bez klobouku nevycházel, jinak že by jeho pozdravy nebyly dosti náležité (1). Jak se potom ale má zachovat zdvořilý člověk, když potká známého v prostovlasém stavu. Správný demokrat není povinen nikoho, a to ani nadřízeného, zdravit s větší úctou, než je mu opláceno, ba tvrdím dokonce, že je spíše nezdvořilé zahanbovat soudruha větší zdvořilostí, než jaká může být vrácena.

A ani v době kloboukové, stejně jako teď, nebrala se psaná pravidla vždy za bernou minci. Spíše než ze spisů, lépe si uděláme představu o dřívějších mravech z dobových filmů. A tu si všimneme, že záleží na situaci. U Oldřicha Nového budeme buranství hledat s obtížemi, ale u níže zobrazené scény z filmu Dvanáct rozhněvaných mužů vidíme pána, který měl svou hučku přilepenu na hlavě celý film a to možná ani nebyl ze všech dvanácti ten nejrozhněvanější. Je tedy jasné, že když jde o silné emoce nebo občany země svobody, můžeme si dopřát jistou blahovůli.

V dnešní době by měl asi zmíněný pán spíše baseballovou čepici, kterou si i u nás někteří gentlemani navykli ponechávat na hlavě i během oběda. Někdo snad namítne, že snad se slovem "gentlemani" zacházím marnotratně, a i já jsem tyhle typy dříve tvrdě soudil, i když, na radu lékaře, jen tak, aby to nemohli slyšet. Časem jsem ale pochopil, že jsou skupiny lidí, kteří nejsou v tomhle ohledu vázáni konvencemi, jako třeba básníci, detektivové a muži, kteří se obávají nastupující pleši.

Dnešní doba již není na turbany tak háklivá jako neblahé paměti Vlad Tepes.

Navíc zatímco na hlavě je klobouk dobrým přítelem a pomocníkem, jakmile jej sejmeme, musíme se zase my starat o něj, aby nedošel úhony.

Na stojany na klobouky již není v moderních zařízeních místo, a tak už přežívají jen ve vzpomínkách seniorních občanů na staré dobré časy příznivějších podmínek na realitním trhu. Svou přílbu můžete položit na stůl, tam ale bude nejspíš překážet. Známe také případ pána, který svůj klobouk nechal na stole, zatímco se vzdálil za záležitost člověku přirozenou, a když se vrátil, klobouk byl pryč a na jeho místě ležel účet. Napadne vás použít volnou plochu židle vedle vás, to je ale možné jen do doby, než přijde někdo, kdo by si chtěl sednout. Pak musíte klobouk pohotově odstranit a zvláště si dávat pozor na lidi nepozorné, kteří se nedívají, kam sedají. Většina klobouků utrpí rozsednutím nenapravitelnou újmu, snad jen s výjimkou špičatých kouzelnických klobouků, které se dokážou bránit samy.

Věřím, že poté, co jste dočetli až sem, toužíte přečíst si další text na podobné téma. A taky toužíte po lepších radách, kam se dá odložit klobouk. A ty najdete právě zde.

1 GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav. Společenské klasobraní. Koloseum. Praha: Plot, 2005. ISBN 80-86523-54-3 str. 39.