Jak jsem si nenašel novou práci aneb etologická studie náboráře korporátního

V následujícím textu bych se chtěl podělit o své poznatky o zvláštním živočišném druhu, vyskytujícím se v korporátech, zvaném náboráři, někdy také počeštěně z angličtiny recruiteři. Čerpat budu téměř výhradně z vlastních zkušeností a zobecněná pravidla doplním pro ilustraci příkladem z osobního setkání s těmito svéráznými osobnostmi.

Náboráři se dělí do dvou hlavních kategorií - na interní a externí. S těmi interními se setkáte vždy, když se sami hlásíte na konkrétní místo v nějaké firmě. Externí se ozvou vám, většinou s tím, že náhodou narazili na váš profil na LinkedIn a že shání někoho na otevřenou pozici, která je jako dělaná pro vás. Pravděpodobně o vás mezi řádky vyčetli něco, co tam nikdo nepsal. Když jim odpovíte, přesvědčují vás, abyste jim poslali CV, načež se s vámi obvykle navždy rozloučí recruiterským pozdravem "my se vám ozveme". Živí se pravděpodobně zvláštní energií, která se uvolňuje, když se nahromadí větší množství kontaktů na LinkedIn.

V konkrétním případě, o kterém chci referovat, se mi ozval přímo interní náborář. Bylo to v době, kdy se neustále mluvilo o tom, jak je na tom trh práce špatně, a že je pro firmy velmi obtížné sehnat na volná místa nějaké uchazeče. A náborář se vážně snažil. Prvním krokem bylo, že jsem měl vyplnit nějaké testy na znalosti a logické uvažování, a náborář mi předem radil, jaký typ otázek tam bývá a jak bych se měl připravit, abych prošel. Zvládl jsem to i bez přípravy a za odměnu jsem mohl na pohovor.

Na pohovoru mě uvítal jiný recruiter, pár minut jsme čekali, než se přes Skype připojí další kolega, načež mě recruiter představil jako pana Františka Křižáka (jméno změněno), který se uchází o místo síťového architekta nebo něčeho podobného. Když jsme si vyjasnili, že o žádnou takovou pavoučí práci nestojím, a to jméno také nesouhlasí, byl jsem uveden do jiné místnosti, kde jsem již byl očekáván.

Tam jsem se seznámil s dalšími třemi lidmi, a to manažerem týmu, do kterého bych v případě úspěchu patřil, s jeho nadřízeným, a s dalším náborářem, již třetím z této firmy. Nechci se chlubit, ale ne každému se poštěstí setkat s tolika HRisty během jednoho výběrového řízení, a myslím, že mi to dává právo mluvit o těchto bytostech s jistou dávkou autority.

Náborářem se zpravidla stane člověk, který ukončil kurz dobrých mravů po první lekci. Už ví, kdy se má usmívat, ale v korespondenci ještě tápe, často odpovídá s příliš dlouhými, až nekonečnými prodlevami. Co se týče představování a podávání rukou, tam většinou také bývají mezery, naštěstí bývá v tuto chvíli nablízku manažer, který na sebe strhne pozornost vtipnou alegorií bodré nátury.

Většinu řečí na pohovoru, jak je vždy dobrým zvykem, dodal vyšší z manažerů, funkcí i postavou. Přednesl poctivě naučenou básničku o firmě (budovatelská poezie, propaganda silně patrná), pak já svou básničku o sobě (poezie epická ve volném verši) a pak se mě vyptával na všechno možné, včetně různých logických hádanek. Z jeho řeči bylo zřejmé, že od mého rozhovoru s prvním recruiterem se situace na pracovním trhu dramaticky změnila. Vyptával se takovým stylem, jako by nemohl uvěřit tomu, že se já husárek malý hlásím do jejich úžasné společnosti.

Dopadlo to pro něj asi dobře, protože jsem chuť pracovat v blízkosti tohoto člověka nezískal. Navíc jsem si předsevzal, že příště v podobné situaci budu trapné otázky oplácet. Jako zaměstnanci mi přece záleží na tom, kdo je mým nadřízeným, a mohu se tedy potenciálního šéfa na pohovoru zeptat, kde se vidí za 5 let, jaké jsou jeho negativní vlastnosti nebo jakým zvířetem by chtěl být, kdyby si musel vybrat.

Poslední otázkou bylo, kolik bych si tak představoval peněz. Na to jsem se zdráhal odpovědět, protože podle mě dává větší smysl, aby svoje čísla odhalil jako první korporát. On má přece určitě nějaký budget, do kterého se musí vejít, já ne. Na to zas nechtěl přistoupit manažer, tak jsme si chvíli brousili ostrovtip a trénovali dialektiku, až v jednu chvíli můj protivník prohlásil, že mám já říct svou částku, protože když on řekne tu jeho, ta se mi nebude líbit. To jsem měl brát jako své vítězství a hrdě odkráčet. Ale neměl jsem na to, slovníkem nejlepších matadorů, cojones, a tak jsem si jen představil částku, za kterou bych asi byl ochotný k nim jít, a vyslovil jsem číslo o pár desítek procent vyšší.

Na to mi manažer oznámil, že se mi ozvou, a já jsem věděl, že tomu můžu věřit tak pevně, jako by mi to říkal náborář. Ale nechci mu zase křivdit, ještě chvíli počkám, je to teprve rok.